Černá Hora, Bosna a Hercegovina a Chorvatsko na kole
16. – 31. července 2004
Úžasné hornaté země Balkánu netradičně na kole.
Jugoslávie – rozpad a rozkvět, 1987-2003
V roce 1987 se stává předsedou komunistické strany srbský nacionalista Slobodan Miloševič a představuje vizi “Velkého Srbska” skládajícího se z Srbska, Vojvodiny, Kosova, srby obývané části Chorvatska, velkých částí Bosny a Hercegoviny a i části Makedonie.
Začátkem roku 1989 Srbsko zpochybnilo autonomii Kosova a vojensky potlačilo protesty Albánské části populace Kosova.
Počátkem roku 1990 ve Slovinsku a Chorvatsku proběhly volby v níž byla zvolena nekomunistická vláda a do určité míry vyhlášena nezávislost. Komunismus nadále zůstal v Srbsku a Černé Hoře, kde v roce 1989 byl za presidenta zvolen Miloševič.
Po násedných pokusech Srbska upevnit moc ve státě, vyhlásilo 25.6.1991 Slovinsko a Chorvatsko samostatnost. Následně do Slovinska vtrhla jugoslávská armáda. Dočasné příměří nastolilo Evropské Společenství (EC), avšak zanedlouho byly boje obnoveny. V červenci 1991 opustily srbské jednotky Slovinsko, ale boje nadále pokračovaly na území Chorvatska. V roce Makedonie 1991 vyhlásila nezávislost. V říjnu 1991 hlasovali pro nezávislost i občané Bosny a Hercegoviny.
V lednu 1992 srbové stále ovládjí 30% chorvatského území, bylo vyhlášeno příměří, Spojené Národy začaly působit při udržování příměří a ve stejném měsící EC uznalo nezávslé Chorvatsko a Slovinsko. V dubnu EC a USA uznali nezávislost Bosny a Hercegoviny.
Srbové s 30% podílem v populaci obsadili 65% oblasti později vyhlášené za stát a vyhlásili stát Srbská republika Bosny a Hercegoviny. Chorvati s 20% podílem na populaci obsadili polovinu zbývajícího území a vyhlásili Chorvatské společenství Herceg-Bosna.
Špatně vyzbrojení muslimové kteří tvořili více jak 40% populace obsadili zbytek území včetně hlavního města. Během “etnických čistek” vedených Srby byly tisíce muslimů zabity a mnohem více jich uprchlo do Bosny nebo byli umístěni do srbských uprchlických táborů.
Spojené Národy (UN) v květnu 1992 uvrhly na Srbsko a Černou Horu ekonomické sankce a požadovaly okamžité příměří v Bosně a Hercegovině. Makeodnie byla následující rok obecně uznána (ačkoli Řecko uznání odmítlo a uvalilo embargo, které trvlo až do dohody s Makedonií v roce 1995). Přestože Srbsko a Černá Hora deklarovali novou Jugoslávskou federaci, EC v červnu 1992 oznámilo, že by nová vláda nemohla uplatňovat mezinárodní práva a povinnosti bývalé Jugoslávie, protože tato práva a povinnosti příslušela jiným republikám. Tento názor byl stvrzen i Spojenými Národy v září 1992.
Spojené národy dále vyhlásily námořní blokádu Jugoslávie, která spolu se sankcemi způsobila vážný ekonomický úpadek, včetně hyperinflace po určitou dobu. Poté, co Srbsko omezilo podporu Bosenským srbům, Spojené národy uvolnily sankce proti Jugoslávii.
Jugoslávie se koncem roku 1995 (prostřednictvím Miloševiče, prezidenta Srbska) účastnila rozhovorů v Daytonu a Ohiu, které vedly uzavření mírové dohody mezi Bosnou, Chorvatskem a Srbskem (Jugoslávií). Miloševič se v roce 1997 stal prezidentem celé Jugoslávie.
V letech 1997 a 1998 vzrůstalo napětí v Kosovu. Období nenásilné občanské neposlušnosti proti srbské vládě přerostlo ve vznik vojenské guerily. V květnu 1999 sílilo utiskování etnických albánců a vyjednávání mezi separatisty a srby selhalo. NATO začalo bombardovat vojenské cíle v celé Jugoslávii a tisíce etnických albánců byly násilně deportovány z Kosova jugoslávskými oddíly.
V červnu souhlasil Milošević s ústupem z Kosova a do oblasti vstoupily mírové jednotky NATO. Demonstrace proti Miloševičovi v druhé polovině roku 1999 nevedly k urychlení jeho rezignace.
Mezitím Černá Hora usilovala o zvýšení autonomity v rámci federace a začala směřovat za tímto cílem.
V červenci 2000 byla upravena ústava a doplněna o možnost zvolení prezidenta na dvě funkční období a o uzákonění institutu přímých presidentských voleb.
Navržené změny měly Miloševičovi umožnit setrvat ve funkci déle než jedno funkční období a omezit zastoupení Černé Hory ve federální vládě. Volby se konaly v září, avšak Miloševič byl poražen Vojislavem Koštunicou, podporovaným koalicí 18 opozičních stran (Demokratická opozice Srbska; DOS). Volební komise nejprve odmítla uznat Koštunicu za jednoznačného vítěze. Před parlamentní budovou probíhaly stávky. Miloševič pod tlakem generální stávky Koštunicu nakonec uznal. Rusko také uznalo Koštunicu.
Koalice složená z DOS a Černohorských socialistů sestavila národní vládu a v předčasných volbách v Srbsku (listopad 2000) získala DOS kontrolu nad srbským parlamentem. Koštunica jako krok k usmíření Černé Hory nahradil několik vrchních přestavitelů armády. Zpočátku ale odmítl vydat Miloševiče k meiznárodnímu soudu pro válečné zločiny v Haagu. Miloševič a několik členů jeho bývalé vlády bylo začátkem roku 2001 na základě různých obvinění uvězněno. Bývalý prezident byl v červnu srbskou vládou předán tribunálu pro válečné zločiny, především díky tlaku ze strany černohorských socialistů hrozících odstoupit z federální koalice. Vztahy mezi Koštunicou a srbským premiérem Zoranem Djindjičem se staly napjatými. Zpočátku pro boj o zachování federace s Černou Horou a později při soupeření o získání zahraniční pomoci západu a při reformě ekonomik.
V březnu 2002 vznikla federace Srbska a Černé Hory. V únoru 2003 přestala bývalá Jugoslávie, která fakticky zanikla již počátkem 90. let, existovat i oficiálně.
Článek jsem volně přeložil podle Columbia Encyclopedia, Columbia University Press 2004 protože jsem informace tohoto typu na českém Internetu nenašel – budiž ti pomocí při orientaci ve složitém Balkánu. Original source in english
Naleznete zde informace o krásách cestování po zemích s nádhernou a zachovalou přírodou, obývaných jako všude na balkáně přátelskými lidmi. O objevování divokých scenérií cestami na kole v zemích Srbska a Černé Hory a Bosny a Hercegoviny doposud téměř neviděném z pěkných asfaltových silniček i z hrubého makadamu. O tom jak přežít tropy i tunely. O zemích, kde se s kolem jistě nudit nebudete.
Cestování po Balkánu není díky jeho bouřlivé minulosti i současnosti zdaleka obvyklé.
Při cestě těmito zeměmi, kde ještě před několika lety duněla střelba vírou rozdělených národů, budete na mnoha místech potkávat smutné pozůstatky nedávno ukončené války. O to smutnější budete když si uvědomíte, že se zde nejedná o žádný špatný výstřelek, ale o trvalou realitu, která má svou hlubokou minulost a bohužel i budoucnost.
Při povídání si s místními lidmy si zastesknete nad skutečností, že v hlavách místních obyvatel není otázka války zdaleka vyřešena.
Ať už budete naslouchat ze strany Srbů, Chorvatů či na straně Kosovských nebo Bosenských Albánců, ve většině případů dojdete k závěru, že karty jsou rozdány, ale hra ještě zdaleka nekončí.
Snad nestísněněji zapůsobí města Mostaru v BiH a Dubrovníku v Chrvatsku. Duborvník byl rychle opraven jako facelift žádoucí pro zatraktivnění dnes již bezpečného, ze zemí bývalé Jugoslávie nejstabilnějšího, Chorvatska, jehož ekonomika se zdárně rozvíjí na základech expandujícího turistického průmyslu. V bosenském Mostaru roku 2004 jsem se ale setkal s tím pravým obrazem rozdělení i vrealitě jako naschvál zvýrazněném hranicí protékající řekou
Jet cestu na kole a v jedné osobě bylo na jednu stranu důsledkem pádu jiných cestovatelských plánů, současně však nejšťastnějším osudem který může za 2 týdny života člověka potkat. Výhodou byl i srdečný kontakt s místními obyvateli.
Na kole: I pokud jste takoví nevěřící Tomáši spoléhající se na bystrý zrak a zkušenost, opravdu si nechte poradit a používejte na kolo helmu. Ušetříte se tak zbytečných zkušeností. Zabijete se jen jednou ! A pro cestu do těchto končin pamatujete že černohorské nemocnice nejsou na evropské úrovni na jakou jsme již zvyklí a především balkánci nejsou zdaleka nápomocni pokud zrovna krvácíte z hlavy u silnice. V mém případě jsem byl vděčný za zastavivší Rakušany po asi 20-ti místních autech.
Jídlo: Je vynikající. Na studentský rozpočet dražší hotovky u pobřeží. Běžné potraviny za normání ceny. Pro pracující je v pohodě i při silnicích vonící jahňačina. Voda se dá sehnat kdekoliv a ani z žádné natočené jsem neměl potíže. V horách byl s vodou problém. Nebyla. V Durmitoru jsem našel výbornou sýrárnu, kde se tradiční metodou vyráběl ovčí sýr. No i s odstupem času musím konstatovat, že jsme nikdy nejedl nic co tak příšerně zapáchá a současně je tak příšerně dobré. Hlavně zdravě vypadajícící zaměstnanci mě přesvědčili ignorovat vzření výrobny která ignorovala všechny předpisy které mě s potravinami připadají na mysl a nakoupit lahodný sýr na kila. Maso jsme nezkoušel. Domácí alkohol od místních nezávadný.
Doprava: Vlakem Jadran Expres se lze přes léto pohodlně dostat do Splitu. Nemuste únavně řídit a skolem jste hned od nádraží mobilní. Ve splitu už koleje končí. Pokud cestujete do Černé hory, pojedete asi přes srbský Bělehrad. Makarská byla v létě opravdu plná aut, ještě že jsem na kole nemusel tudy projet. Občas jsem potkával české autobusy. Asi by byla možnost dopravit se na jih i s nimi. Za zmínku stojí letiště u Dubrovníku a v Podgorici. Zbytek bývalé Jugoslávie bych řešil přes Bělehrad nebo z Bulharska. Autobusy vás svezou i za neoficiální nižší bakšišné.
Peníze: V Černé hoře se používají Eura. S tím je spojený zajímavý spor. Černohorci začali s úpadkem vlastní měny používat Eura. EU se proti tomu postavila, takže Eura má doposud neoficiální statut. Současně s tím vznikl Černohorcům problém se Srbskem, které si toto celkem právem vysvětluje jako prvek nezávislosti. [Aktualizováno 2005:] Při letošním průjezdu Srbskem jsem slyšel, že se Eur začalo neoficiálně používat i v Srbsku. Kdoví jak dopadlo Černohorské referendum.
Itineriář cesty: Praha – vlakem Split – na kole Makarska – Dubrovnik – Budva – Skadarské jezero – Podgorica – Bielasica – Tara – Durmitor – Mostar – Split – vlakem Praha. Celkem 1400km za 16 dní.
Odkazy
